Ročník 2004 Ročník 2003 Ročník 2002 Ročník 2001 Ročník 2000 Ročník 1999 Starší čísla

O duchovnu, kritice a soudu

Motto: Velikánem v oblasti duchovní se občas stane trpaslík v oblasti materiální, běda pak trpaslíkům v oblasti duchovní

Materiální svět je moc tvrdý. V duchovnu se pracuje lépe, protože tam jsou lidé takoví slušní, duchovní úsilí je veskrze příjemné a při meditaci se dá dobře spát. Tak nějak to cítí někteří lidé a proplouvají duchovnem jako torpédoborce mlhou, nadšeni z toho malého odporu, z té úžasné volnosti, z toho ohromného tvůrčího potenciálu. Být duchovní je dnes trochu móda. Plyne z toho jedna dimenze osobnosti navíc, kterou lze ve společnosti rozvést s trochou fialové mlhy a stát se zajímavým, protože - kdo ví?

Snad v tomto přitažlivém vysokém muži nedříme utajený mistr, vysoce vyvinutá duše? Jeho slova jsou tak neobvyklá, jeho pohledy na věc tak nekonvenční a na vše se dívá tak duchovním pohledem! I na sex! A tamta dáma! Vidí auru! Honem za ní. Že je příliš přízemní v názorech? Ale autu přece vidí jen lidé vysoce duchovně vyvinutí! A hleďme, tamten je prý výborný astrolog! A tamten léčitel! Honem, pojďme se dozvědět něco o sobě! Dokud je to zadarmo!

Tak nějak vypadá nabídka a poptávka na fiktivní "duchovní" recepci. Jak se dnes pozná "duchovní" člověk od "neduchovního"? "Duchovní" člověk nejí maso, a když už, tak bílé, rybí nebo kuřecí. Když se ho zeptáme, proč nejí maso a nakolik to vyplývá z jeho přirozenosti (...)

"Duchovní" člověk se zabývá věcmi jemnější podstaty, jako charakterem, intuicí, duchy, nehmatem, neurčitem, budoucnem a … sám sebou.

Nesuďme, abychom nebyli souzeni. Kdybychom se podle tohoto principu chovali, na světě by nebylo sváru. Avšak zapomínáme, že biblický výrok má pokračování ve smyslu, že jakou měrou komu měříme, takovou bude měřeno i nám. O tom mnozí ví a říkají si: "To vydržíme." Máme mezi sebou silné jedince, kteří nepoznali krizi slabosti a ti rozdávají soudy na potkání. Vždyť míru soudů, které bez obalu chrlí, jsou schopni unést bez mrknutí oka. Jenže souzení nejsou, jak se oni domnívají, v plné síle (to by nic nepochopili), ale osud si mazaně počká, až budou na dně a pak přilétnou shůry soudy jak loupežnické kyje, které silný Ivánek vyhodil do nebe řka: "Počkejte do zimy - spadnou!" Loupežníci ve slavné pohádce věděli, že kyje spadnou v zimě, ale prováděli neplechu nadále a bum! Dostali po hlavě. My ale nevíme, kdy a jak po něčem dostaneme.

Jak potom upozornit svého bližního na omyl, soustavné pomýlení, zlo, které působí a je si jej pouze zčásti vědom, chceme-li respektovat Kristova slova o soudu? I kritik, stejně jako Ardžuna, může sklesle bloumat bitevním polem, protože v protějším šiku vidí své přátele, příbuzné a známé. Bloumaje, zvažuje, jestli ten svět leze na mozek jemu nebo těm okolo. Připouští-li, že je to on, komu je dopřáno omylu, ulehčeně se rozesměje a chopí se pera. Dělá-li si blázen legraci z vážných a důstojných lidí, je mu odpuštěno, je to přece blázen. Něco jiného ovšem je, pustí-li se vážný a důstojný pán do těch bláznů okolo. Rozsévá mohutnými rozmachy pocity viny a dopouští se kolektivního násilí. Energie z nařčených se vrací zpět a neproteče důstojným a váženým pánem tak lehce jako křišťálovým bláznem. Zastaví se na strnulosti a dogmatismu a způsobí otok, horko, třesení, zánět, jak je libo.

Píše-li někdo s pocitem nepřipoutanosti odlehčen láskou k lidem a věcem, dokáže lehkým dotekem změnit tok okolností žádoucím směrem. Tvrdý kritik pokouší zákon akce a reakce v hutné podobě.

se sešla skupina slušných dobrých věřících lidí a kazatel přečetl pro ilustraci a porovnání křesťanské nauky s ostatními světovými náboženstvími (kupodivu včetně buddhismu) úryvek z brožurky. Bylo v ní něco v tom smyslu, že hledající člověk spadl do jámy a topí se. Jdou kolem různí mistři a dávají dobré rady. Například Buddha říká: "Kdybys dodržoval Nauku nikdy bys do jámy nespadl," a jde dál. Všichni mistři, jako Mohamed, hinduistický bráhman, jógín, dají radu, ale nepomohou. Pak jde kolem Kristus, nebožáka vytáhne, osuší, dá mu najíst, nechá ho u sebe přespat atd.

Věřící lidé vyslechli příběh a ulehčeně a srdečně se zasmáli. Ze smíchu byla cítit radost, že věří tou správnou vírou a rezonance Kristova činu s jejich životním postojem. Byl jsem přítomen a bylo mi smutno. Jednak z toho, že ten, kdo tuto brožurku napsal, soudí, a to ještě s povrchní znalostí všech, o kterých píše. Dále z toho, že všichni svým smíchem dávají najevo, že s tímto soudem souhlasí. Pak mne však napadlo: "Neudělaly si ostatní duchovní směry prostřednictvím svých nedokonalých vyznavačů takovou reputaci, že v tradičně křesťanském prostředí působí cize a sobecky? Nestala se například jóga, v očích veřejnosti často prezentována bez jamy a nijamy, spíš naukou pro ozdravení vlastního těla, vlastního zdraví, vlastní duše? Jak to, že mnozí lidé mají pocit, že "utíkají" ke křesťanství a pak mají v hlavě chaos a Satana v podobě Šivy, Višnua, Ganéši, Buddhy? Je toto téma snad tabu?" Vše, co prošlo myslí, šlo ven i ústy. Věřím, že až příště bude kazatel číst příběh člověka v jámě, bude jej číst s jiným pocitem a s pár slovy o tom, že bychom neměli soudit.

Protože soudím-li, měl by být přítomna i souzená strana.

Víme, proč velcí mistři moc nemluví ani nepíší? Na to nás mají moc rádi.

Stanislav Musil

© 2024 - n3t.cz - Joomla Webdesign