Ročník 2004 Ročník 2003 Ročník 2002 Ročník 2001 Ročník 2000 Ročník 1999 Starší čísla

Dětské nemoci na duchovní cestě

Málokdo se ocitne na duchovní cestě a má potřebné protilátky, které by ho chránily před nakažlivým onemocněním. Tato choroba se jeví zprvu nenápadnou, u některých jedinců však propuká s plnou silou a je smrtelná. Smrtelná v tom smyslu, že si ji bere adept s sebou a neopouští ho, snad s výjimkou posledních chvil. Tato choroba je, domnívám se, neléčitelná, ale prodělat ji zřejmě musí každý, stejně jako neštovice. Je to choroba česká, ale šíří se i po Moravě. Proč česká? Inu, podle příznaků. Nikde jsem neviděl tuto chorobu definovanou. V dnešním světě definic, kdy se po nás chce definovat vše, ale nikdo ještě vědecky nepopsal lásku, to snad ani není třeba.

Jednotlivé fáze se dají popsat asi takto:

  1. Nakažení se
  2. Latentní stadium
  3. Nadšení a respektování mistra
  4. Chválení mistra
  5. Pomlouvání mistra
  6. Vlastní mistrovství
  7. Poznání vlastní hlouposti – případný pád
  8. Přechod na novou filosofii (např. povrchní obdivovatel hinduismu se stane křesťanem – v tomto stadiu je možný přechod na bod 1.)
  9. Budování vlastního mistrovství od základu

Rané stadium choroby se projevuje tak, že nadšený adept, ať už navštěvuje společenství sektářského typu nebo cvičení pro zdraví s duchovnem podávaným po kapkách, vpluje do sféry dříve nepoznané a zažije prvotní nepatrné střípky blaženosti. Dá se to přirovnat k nervózní, ztřeštěné holce, která dlouho touží po klukovi, až jej nalezne a má s ním poprvé intimní zážitek. Chování se změní, adept poznal něco, o čem si myslel, že to znají i mnozí jiní, jen si nemyslel, že to bude takovéhle. Dřívější neklid je transformován v tušení souvislostí. Tato fáze velmi láká ke srovnání doby současné s minulou. Říká se, že dříve se na cestu duchovních nauk dávali lidé z jiných popudů. U veřejně vystupujících (jako byla jóga) v tom byla i část odvahy, protože ne všude bylo pro tyto aktivity pochopení. Nově příchozí byli jinak naladěni a byli vděčni za každý zlomek poznání, za každý půjčený samizdat. (Mimochodem, nakolik si dnes ceníme těch, kteří dříve nezištně šířili poznání?) Dnešní žáci jsou vzdělaní až převzdělaní, ale chybí jim systém. Ví kousek z hinduismu, četli o Baháí–víře, slyšeli o Mohamedovi, zkoušeli podle bulváru tantru a podle knihy Silvovu metodu. Ochutnávají, k duchovnímu pokroku mají o jeden motiv více, totiž zda by duchovno (stačilo by jen vhodně ovládnuté podvědomí) nemohlo přinést také finanční zisk, jak se prý povedlo mnoha a mnoha Američanům, kteří se řídili pozitivním myšlením. Nadšení a respektování mistra je údobí choroby, které v českých zemích snad kvůli klimatu, snad kvůli mírně zvýšenému obsahu lithia v půdě, snad pro historickou národní zkušenost nemá dlouhého trvání. Obyčejně vyprchá, jakmile žáci dosáhnou úrovně mistra nebo si to myslí. Kterých je více, zda těch, co si to myslí nebo těch, kteří k tomu skutečně dospějí, to ví jen pánbu (ateisté prominou). Po mezidobí projevovaného uznání svému mistru či mistryni žák zjistí, že přednášky mistra se opakují, že on je tak chytrý, že spoustu věcí již nepotřebuje slyšet. Začne si více všímat ne toho, co mistru z úst vychází, ale toho, jak mistr vypadá, co jí, zda, jsa vegetarián, nepojídá řízky nebo nezvrací za rohem veřejně ze slušnosti pozřené maso. Všímá si, jak mistr stárne, že jeho přednášky už nejsou to, co bývalo, že je to furt a furt to samé, že prý vyhodil některé žáky a nabral jiné, poslušnější, že hlásá brahmáčárju a zplodil dvě děti, že má oteklá kolena a nemůže sedět v zazenu, že se mu dva lidi na cvičení zbláznili, že druhé na přednáškách učil léčit a sám teď má cukrovku, že na přednáškách hlásá samé zmatky a lidé mu to baští. Svádí to k domněnce, že v Čechách a na Moravě jsou nejmokřejší mistři na světě. Proč? Protože s každým žákem zažijí období, kdy na nich nezůstane nit suchá. Žák, který překoná sám sebe a stane se ve svých očích mistrem, dokáže neuvěřitelné. Je tak zapálený, že kolem sebe šíří požár duchovního probuzení a nejraději by zapálil národ. Někdy se stává, že si staví svůj stupínek o chlup výše než žáci. Někdy je tak pokorný, až se nabízí otázka, zda na tu svou pokoru není náležitě pyšný. Může to být doživotní stadium, ale někdy přijde závan povětří, které odvane novopečeného mistra na jeho pravou cestu nebo také na cestu přechodného odpočinku. Někdo se možná pohorší, ale i mezi křesťany se dá krásně duchovně odpočívat. To nezáleží na duchovním směru ale na osobnosti adepta. Všechna stadia dětských duchovních nemocí se dají zastudit a pak jsou doživotní a trvalé následky. Vyhrabe-li se člověk ze svých problémů a plave na vlnách ducha zalitý extatickým mlhavým přísvitem štěstí, stačí ochabnutí a nepozornost (v případě mužů i smyslná žena) a Buch! – už jsme zkoušeni, zda diplom, který ukazujeme, nám opravdu patří. Pokračujeme pak v cyklu, který je o něco hlubší a průvodní jevy onemocnění nejsou tak znatelné. Pak jsme na dobré cestě k vlastnímu mistrovství. Jaká je léčba této choroby? MUSÍ SE PŘECHODIT! Ó, jak je krásné být mistrem! Jak je krásné být skromným v čele davu a přijímat obdiv bratří a sester méně pokročilých! Jaká odpovědnost, jaký úděl! Stačí jen vystrčit nožku, ukázat veřejnosti: Jsem to Já, na koho čekáte! Nemáme kousek takového mistra sami v sobě?

Stanislav Musil

© 2024 - n3t.cz - Joomla Webdesign